Scipione Africano (23.04.1943 - 09.1943)
Loděnice Fratelli Orlando, Livorno
Zahájení stavby 28.09.1939
Spuštění na vodu 12.01.1941
[od založení: 1y 4m 0d]
Stav
09.1943 kapitulovala Spojencům
08.1948 předána Francii - Guichen
1961 vyřazena
198? prodána k sešrotování
Stát Itálie
Typ Lehký křižník
Třída Capitani Romani
Jméno lodi
Scipione Africano
Pojmenována po Publio Cornelio Scipione Africano (236 - 183 BC) Roman commander of the most important gens (family) of the Republic of Rome.
He commanded the Roman legions against Carthago during the Punic Wars and was the winner at the battle of Zama.
Zařazení do stavu 23.04.1943
Zrušení 09.1943
Rozměry
Délka maximální 142.2m
Délka na hladině 138.74m
Šířka 14.4m
Ponor standard 4.06m
Ponor maximální
Výtlak standardní 3,685 t
Výtlak plný 5,335 t
Výzbroj 8 × 135mm (4×II-/45-m1938)
8 × 37mm (8×I-/54)
8 × 20mm (4×II-/65)
8 × TT 533mm (2×IV)
Pohon 4 x 3 drum type boilers, 2 Belluzzo geared turbines, 110,000shp, 2 hřídele (shafts)
Max. rychlost 40 uzlů (knots)
Dosah 3,000 nm @ 25 uzlů (knots)
Pancéřování
Letouny
Posádka max. 400 + 20
Posádka mírová
Válečný deník
Scipione Africano se stal druhou lodí své třídy, která vstoupila do stavu italské maríny - 23. dubna 1943. Po skončený zkrácené bojové přípravy byl křižník spolu se sesterskou Attilio Regolo začleněn do skupiny eskadrových torpédoborců námořních vojenských sil Itálie (Force Navali da Battaglia) a určitou dobu strávil v základnách v Janově a La Spezii.
V polovině července 1943 dostal křižník příkaz k přesunu do Taranta. Během plavby se předpokládal noční průnik Messinskou úžinou mezi kontimentální Itálií a Sicílií, který byl velmi nebezpečný kvůli naprosté námořní a letecké převaze Spojenců. V 06:30 ráno 15. července vyplul na moře a k večeru dosáhl Neapole. Zde bylo na loď instalováno zařízení pro komunikaci se stíhacím doprovodem a také protiradarový přístroj podobný německému Metoxu. V 18:15 následujícího dne vyplul křižník z neapolského přístavu a zamířil k Tarantu. V noci ze 16. na 17. července brzy po druhé hodině, když se již křižník nacházel v Messinském průlivu, spatřili na lodi několik přibližujících se člunů. Byly to britské MTB-260, MTB-313, MTB-315 a MTB-316. velitel křižníku kapitán Pellegrini (Capitano di Vascello De Pellegrini da Cos) přikázal zvýšit rychlost na 40 uzlů a připravit se k boji. Od této chvíle se začínají události podle různých zdrojů lišit. Podle italské verze jeden nepřátelský člun explodoval, druhý byl zapálen a shořel, třetí se převrátil a potopil. Pouze jeden člun se dokázal odpoutat. Anglické záznamy přiznávají ztrátu MTB-316 včetně celé posádky, poškození MTB-260 a zcela vyvrací ztrátu či jakékoliv poškození MTB-313 a MTB-315. Další nesrovnalosti vznikly z toho, že explozí britského člunu byly některé jeho zbytky vrženy na palubu křižníku, a tyto nesly označení MTB-305, který se však v oblasti nenacházel. Tato krátká přestřelka však ukázala bojové možnosti italského křižníku. Velitel Pellegrini v hlášení o boji napsal, že "... všechny zbraně, děla i automaty, zahájily palbu s takovou přesností a silou, které mě naprosto přesvědčili o možnostech lodi". Jako fakt, je možno uvést, že křižník na krátkou dobu dosáhl rychlost 43 uzlů.
Několik minut po boji se Scipione Africano dostal na dostřel německé pobřežní baterie, která zahájila palbu, jelikož italské velení "opomnělo" informovat německého spojence o plavbě lodi. Naštěstí loď v krátké palbě nebyla zasažena a křižník připlul do Taranta v 9:46 ráno 18. července. V době od 4. do 17. srpna se Scipione spolu s křižníkem Luigi Cadorna účastnil čtyř minových akcí v oblasti zálivu Squillace a okolí Taranta. Tato minová pole měla zabránit možných akcím námořních sil Spojenců. 15. srpna spolu s křižníky novou sesterskou lodí Pompeo Magno a křižníkem Luigi Cadordna vytvořil samostatnou eskadru lehkých křižníků (Gruppo Incrociatori Leggeri) pod velením kontradmirála (Contrammiraglio) Galati, s křižníkem Cadorna jako velitelským. Základnou se jim stalo Taranto. Celkem do oznámení příměří 8. září 1943 křižník dokončil 24 bojových plaveb, z nichž 5 minových, 5 eskortních, 1 speciální misi a 13 cvičných. Během celkového počtu 159 hodin proplul vzdálenost 2759 námořních mil.
V 6 hodin ráno 9. září 1943 velitelství italského námořnictva vydalo příkaz o co nejrychlejším odplutí lodí Scipione Africano z Taranta, korvet Scimitarra z Brindisi a Baionetta z Poly do Pescary. Jako první sem připlula korveta Baionetta, která na svojí palubu přijala ministerského předsedu italské vlády Badoglia a ministra námořnictva viceadmirála Courtena (Ammiraglio di Squadra De Courten). Poté korveta odpula do Ortony, kde hodinu po půlnoci nalodila italského krále a jeho doprovod. Scipione Africano doplul do Pescary nedlouho po půlnoci a brzy ráno okolo 7 hodiny 10. září se setkal s korvetou Baionetta, kterou doprovodil do Brindisi. Během plavby křižník přijímal všechny zprávy určené králi a předávala je na korvetu. 29. září křižník přepravil maršála Badoglia, ministra Courtena a britského generála MacFarlana, kteří na palubě bitevní lodi Nelson vedli rozhovory o dalších dohodách mezi Itálií a Spojenci.
Od 6. října 1943 do 1. února 1944, byla Scipione Africano vlajkovou lodí kapitána Garfala (Capitano di Vascello Garfalo), velitele nově zformované skupiny křižníků a torpédoborců. 1. února byl křižník včleněn do 7. divize. Během doby, kdy křižník sloužil pod spojeneckým velením, provedl 139 plaveb (jiné zdroje 146), z toho 3 (2) speciální mise, 62 (67) přepravy italských vojsk, 42 (35) přepravy spojeneckých vojsk, 32 jiných operací (z toho 7 eskortních). Během této doby křižník strávil 2448 hodin na moři a proplul 56635 námořních mil.
Poválečný osud
Po skončení války zůstal křižník spolu se svými sestrami v La Spezii, kte očekával svůj další osud. 9. srpna 1948 byl odepsán ze stavu italské maríny. 15. srpna připlul do Toulonu a byl přijat do stavu francouzského loďstva pod kódem S-7. Bez jména nezůstal dlouho a nedlouho poté byl pojmenován Guichen. Následně prošel přestavbou podobně jako sesterská loď Attilio Regolo. 1. dubna 1961 byl odepsán ze stavu franckouzského námořnictva a od roku 1963 byl evidován jako blokovací loď a v druhé polovině 70. let posloužil při stavbě vlnolamu.